Sochy

29. listopadu 2019 v 1:03 | Petr Štolfa |  Písmenkování
Opět boříme v Praze sochu.
Tentokrát Ivana Stěpanoviče Koněva, velitele Rudé armády na východní frontě, osvoboditele velké části východní Evropy, ale i velitele vojsk, která potlačila protisovětské povstání v Maďarsku v roce 1956.
Zatím ji nikdo neboří, jen kolem ní za erární peníze natáhli dočasně jakýsi lajntuch, a snad se ji chystají někam uklidit. Možná ale vše utichlo do ztracena.

Na druhou stranu jiná socha, má vzniknout.
Socha Andreje Andrejeviče Vlasova.
Socha vojáka, který projevil v životě odvahu, kterou bych já, asi v sobě nenašel, ale na druhou stranu, na kterého lze snadno nahlížet, jako na dvojnásobného zrádce. Jeho druhá zrada, byla ale na počátku významné pomoci Praze v květnu 1945.

Mějme sochy dvě!
Tomu rozumím. Padni, komu padni, a oba muži, a můžeme na ně každý podlé svého, pohlížet se zakaboněnou, nebo rozjásanou tváří, se na osvobození Prahy podíleli.
Ale pokud jednu sochu kamsi uklízíme a druhou stavíme, je něco v nepořádku. Už to není hledání pravdy, cesta po hraně, co rozumný a chápající život musí být, ale zase se spouštíme z hřebene kamsi do údolí, odkud není nic pořádně vidět, a je jedno, že je to tentokrát jiný svah.

Svět se pohybuje ode zdi, ke zdi.
Je dobré tu amplitudu hlídat a dbát o to, aby nepřekročila bezpečnou mez! Protože, pokud do zdi narazíme, rozbijeme si hubu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama