Čas

12. června 2018 v 0:13 | Petr Štolfa |  Písmenkování
Abstrakt: Čas vybírá z příběhů tak, že nakonec nezbude vůbec nic, jen prostor pro jiné příběhy, jiných lidí.

Muž je přirozený a spravedlivý vládce všeho živého na této planetě.
Prudce se otáčím za zvukem ženina hlasu.
Moje životní družka stojí u knihovny a v ruce drží obrázek který jsem zasunul před časem za sklo a čte. Nevím proč ji tak najednou upoutal, sousedil tam přece tak klidně s několika perokresbami mého otce. Nyní hledím na jeho rubovou část v ženiných rukách a i já vidím písmo, které dobře znám.
Možná chtěla uklidit knihu, kterou jsem nechal zapomenutou na stole a při manipulaci se skly knihovny spadl na zem. Inu, ruka ženina se spojila s rukou osudu a s mojí rukou, vedenou nerozvážnou myslí.
"Prosím tě co je to za blbost ?"
Ptá se hlasem, který prozrazuje, že tuto blbost nemůže nějak rozšifrovat a přiřadit k těm ostatním mým blbostem, které páchám a které zná.
"No co by to mělo být, blbost to je."
Přidávám ještě další věty, věty mlžící, kterými, se mi daří zažehnat nebezpečí složité konverzace. Mým spojencem je čas, čas předvánoční, ve kterém je nutno učinit mnoho nezbytných věcí a není vhodná chvíle zabývat se něčím co zjevně postrádá jakýkoliv smysl a vyskytuje se pouze na rubu malého obrázku načervenalého kocoura a jeho podobně zbarvené družky.

Muž je přirozený a spravedlivý vládce všeho živého na této planetě.
Plavba proti proudu času. Jiná žena než moje vlastní, v jiném bytě, ležící nahá na břiše, zadničku zdravě červenou, poprvé, správně, bez svévolných změn deklamovala celou mnou právě vymyšlenou větu. Dalo to ovšem práci! Tedy, ne ji vymyslet, vychází přeci z podstaty našeho světa, ale naučit se jí. Jednoduchá věta a jak obtížné bylo zapamatovat si ji! A to zpívá ve zboru! Texty složitější, si zapamatuje snadno a zpívat nyní nemusí.
"Tak ještě jednou."
Několikrát si plácnu přes nabízející se zadek a přísně, pokračuji:
"Žádné, skuteční chlapi nejsou a podobné drzosti."
Nedaří se. Věta, muž je nepřirozený a nespravedlivý despota se mi také nelíbí. Zadnička se opět rozvlní a odpoví mlaskavým zvukem po dopadu mojí dlaně.
"Muž je přirozený ničitel všeho živého a hezkého."
Ne, několik dalších plácnutí musí zarazit tuto řeku zvrhlých slov.
"Muž je neužitečný trubec."
Dost! Ne a ne, nejde to, musíme to zkoušet znova a znova, po jednotlivých slovech. Někdy i po slabikách.
Ne a ne, prostě to nejde nesmát se. Svým hrám a svým příběhům. Skutkům vlastním i těch s nimiž každý zvlášť procházíme svými životy. Skutkům těch, které jsme po cestě zahlédli. Skutkům lidí i zvířat. Skutkům, nad kterými je mnohdy možno volit. Smát se, nebo plakat.

Muž je přirozený a spravedlivý vládce všeho živého na této planetě.
Datum.
Iniciály.
Moje oči sledují písmena. Manželka dokončila dnešní smýčení. V našem bytě svítí jen obrazovka monitoru a lampa na mém stole. Rodina spí. Vzal jsem do ruky obrázek, který jsem od tebe před časem dostal a otáčim jej v prstech. Rub a líc. Několikrát dokola, stejně jako myšlenky v hlavě. Taky dokola, ale spíš na přeskáčku. Myšlenky o setkáních a míjení.
Rozhovor s neznámou známou, kterou jsem již několikrát zneužil v elektronickém bludišti jako vrbu. Čas jít spát.

Muž je přirozený a spravedlivý vládce všeho živého na této planetě.
Věta, která vrací příběh, který se propadá v čase. Čas váhání mám-li usednout k počítači. Čas ťukání do kláves. Čas, který přinesl text, který asi nebudeš nikdy číst. Text lepivě nasládlý, který jsem přesto nedokázal nenapsat.
Čas, který vybírá z příběhů.

Obrázek stažen z internetu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama