161022 Krajina kterou mám rád

24. října 2016 v 2:58 | Petr Štolfa |  Bylo
Ne, nenarodil jsem se tady. Ani moji předci se zde nenarodili. Ani známí, nebo přátelé, ani nikdo po kom bych mohl dědit, zde nežije.
Trávil jsem zde od svých pěti let, čtrnáct dnů z každých prázdnin, až do doby kdy prázdniny již v kalendáři chybí.
Ale i potom jsem se sem rád vracel. Přijížděl jsem za rekreujícími se rodiči, později již jen za mámou. S kamarádem na kole, s dívkami, s ženami, i s ženou vlastní, nebo sám. Na den, někdy na více dnů. Přespával jsem ve stejné chatě, jako o dávných prázdninách, později jinde, v obydlích jiných, lépe vybavených.
Kdo by dnes bydlel v chatě, kam se voda nosí v konvi, svítí se petrolejkou, a celková hygiena je prováděna, v docela studené řece?
Já, tedy pokud by mi bylo zase nějakých -náct, případně i -cet, hned.

Ne, nenarodil jsem se tady, ale dost jsem toho zde prožil.
Hromadný příjezd a odjezd, starým autobusem.
Blbnutí do únavy s ostatními dětmi na louce u chat.
Opékání buřtů.
Útěk před staršími vesnickými kluky, se kterých jsem si dělal srandu.
Chlad od vody při sezení s rybáři na břehu řeky.
Kroky rodičů na verandě, když se brzy ráno vraceli z hub, zatímco já si lebedil v posteli.
Každoroční zkoušení, zda nezmizela ozvěna na kopci nad vesnicí.
Každoroční obhlídku, zda ještě drží malá část vnitřní omítky v klenbě okna hradební zdi.
Hospodu s okny nad náhonem.
Noční plávání v řece jejíž hladina byla náhle hustě pokryta peřím.
Naši první kočku, žijící v bytě, nesnášející doma jedinou kapku vody v kožiše, zcela promočenou rosou, skládající vítězně další myš na verandu.
Příjemný pocit, který se dostavil když jsem dokázal ovládat veslici pádlem.
Prázdné regály v obchodě s potravinami dopoledne 21.08.1968, a strach dospělých z války.
Seznámení s dívkou s pražským přízvukem, kterou jsem později v životě ještě jednou potkal, a dodnes si ji pamatuji.
Několik oslav konce roku, s mírnou kocovinou.
Několik návratů do nenávratna po těžších životních karambolech, ale i tehdy když mi bylo dobře.

Ne, nenarodil jsem se tady, ale rád se sem vracím.
Rád bych se sem jednou vrátil napořád. Popel rozsypat na louce před chatami, urnu rozbít kamenem a hodit ve vesnici do popelnice.

Foto:

Cesta:


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alena | 24. října 2016 v 11:05 | Reagovat

Krásné fotky s podzimními barvami. Nejvíc se mi líbí ta nazvaná "pod splavem", jak se na hladině odráží záplava žlutých listů a řeka vypadá jako tekuté zlato. K tomu v pozadí osluněná stráň dodává teplo a útulno. V sobotu bylo pěkně, taky jsem neodolala a vyšla si aspoň na chvilku ven. A.

2 Petr Štolfa | 24. října 2016 v 17:42 | Reagovat

Udělal jsem jich cca 150. Jsem rád, že ty, které prošly autocenzurou se líbí. :-)

3 Eliss | Web | 25. října 2016 v 8:19 | Reagovat

To je opravdu kouzelné místo 8-)

4 Petr Štolfa | 25. října 2016 v 13:29 | Reagovat

Je.

5 Ivana | 28. října 2016 v 13:57 | Reagovat

Všechno se dá zopakovat....jen s jiným odstínem barev...s jinou myšlenkou v hlavě...v jiné době. Taky se vracím na místa, kde jsem kdysi byla..nebo jako děcko..se učila plavat. Vždy je to moc pěkné...protože vzpomínky jsou to nej...a nikdo ti je nevezme.A nejlepší je se na tyto místa vracet sám,nikdo druhý nepochopí,co pro tebe jsou.... Úsměvný...sluníčkový podzim :-)

6 Petr Štolfa | 28. října 2016 v 14:45 | Reagovat

Lépe bych to neřekl, Ivano. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama