Jezdím po chodníku

30. září 2016 v 8:39 | Petr Štolfa |  Písmenkování
Jezdím po chodníku. Tedy, ne autem, ale na kole.
Jezdím po chodníku, ne vždy, a ne všude. Základní nastavení mám v souladu se zákonem. Jezdím po komunikacích, po kterých jako bicyklista, jezdit smím. Pokud nemám určen cíl, jezdím raději v terénu, nebo po cyklostezkách.
Mám-li ale určen ve městě jednoznačně koncový bod "B" a vozovka není příliš bezpečná volba, neváhám většinou krátkodobě, použít chodník.
Současná jízdní kola umožňují zařadit takový převod, že lze při zachování optimální frekvence šlapání, jet rychlostí chůze. Tak také, pokud se na chodníku vyskytuje chodec, jedu.
Vidím-li postavu s nákupní taškou na kolečkách, sledující mě nejistým pohledem, nedělá mi problém s kola slézt.
Po chodnících jsem více jezdil se synem. Za celou dobu jeho dětství jsem nezažil cokoliv, co by se dalo označit jako ohrožení chodce. Také policejní hlídky byly pravděpodobně dočasně raněny slepotou, a nenapadlo je hnát dítě mezi auta.
Ne tak spravedlivý muž vyššího věku. Když k němu Tomáš dojížděl znenadání rozpažil ve snaze nasměrovat syna na silnici, po které za jeho zády zrovna přijížděl kamion.
Naštěstí synek příliš autoritám nepodléhal, a obratně staříka, stále po chodníku, objel
Přiznám se, musel jsem se dost přemáhat abych toho blbce fyzicky nenapadl.
Následovala pochvala za správnou reakci, a instrukce, zahaněče na silnici nikdy neposlechnout!
Předjíždím-li autem rodinu na kolech s malým dítětem, někdy dokonce jedoucím za rodiči, vyhýbám až do protisměru, ale jemnému mrazení v zádech se nevyhnu. Ale nechci soudit, možná ti lidé jinou volbu nemají.
Třeba nechtějí jezdit po chodníku.

Jezdím po chodníku, a budu tak činit i nadále.
Pokud mě ale chytí ruka zákona, bez zbytečných keců zaplatím. Za co se konečně v životě neplatí?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Parela | 9. listopadu 2016 v 20:25 | Reagovat

Ahoj Petře, souhlasím s tebou, že se na chodník vejdou chodci i cyklisté, pokud mají dobrou vůli a ohleduplnost. V Japonsku je to prý běžné.
Mám taky zkušenost s jedním "spravedlivým". Jela jsem po silnici a upoutal mě nádherný západ slunce. Sestoupila jsem proto s kola a popošla na chodník, abych se mohla v bezpečí kochat. Široko daleko nikdo, a vtom kde se vzal tu se vzal rozlícený postarší pán, mával rukama a pokřikoval. Chvilku mi trvalo, než jsem se přeladila ze snivého pozorování slunce na něho, a k mému údivu mě vykazoval na silnici. Upozornila jsem ho, že nejedu, a když soptil i nadále, řekla jsem si: "Ať má proč", nasedla jsem na kolo a pomaloučku jela po chodníku, kam až dohlédl :D

2 Petr Štolfa | 10. listopadu 2016 v 15:30 | Reagovat

Ahoj Aleno,
To mi připomíná Zoščenkovu povídku. :-D
http://petr-stolfa.blog.cz/1608/vzpominka-na-sovetsky-svaz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama