Jurij Alexejevič Gagarin

31. května 2016 v 8:39 | Petr Štolfa |  Písmenkování
"Děti, první člověk vyletěl do vesmíru." Tvář učitelky si už nepamatuji, ale pořád ji vidím, jak vybíhá po schůdcích do zahrady mateřské školky. Vidím i sebe, sedícího na pískovišti, jak zvedám hlavu od práce, od nákladního auta s pískem hlaďákem. Vidím ji běžet, mávajíc rukama nad hlavou s nepředstíranou radostí nediktovanou stranickým tajemníkem, ale pouze pocitem svého srdce.

Je to mnoho let. Nic s tím neudělám. Ani dělat nebudu. S časem nic dělat nemohu a s pocitem svého dětství nechci. S pocitem dětského dychtivého očekávání věcí závratných, rezonujících zpěvem písně Gustava Frkala v podání Gustava Broma a v pozdějších školáckých letech kvalifikovaně živených časopisem Abc.

Nerozumím snaze událost alespoň trochu snížit, zesměšnit.
Na její velikosti nic nemění skutečnost, že pozdrav Měsíci předali nakonec po strhujícím sprintu hráči z druhé strany hřiště.
A dopis, ve kterém se Gagarin loučí se svou ženou pro případ, že by se věc nepodařila, dopis psaný pevnými, civilními, gramotnými slovy, nazvat sentimentální?
Jak potom nazvat soudobé hromadně konzumované televizní seriálové hrůzy?
Je to tím, že plivat po druhých dokáží většinou jen ti, kteří sami nedokáží nic, rozumem ani srdcem?

Úspěšně jsem se tomu bránil několik dní. Je to přece pošetilé a hloupé. Dnes jsem ale podlehl. U plotu vilky, která již není školkou, jsem stál několik minut.
Stárnoucí muž s kolem, hledící do zahrady.
Tak na zdraví, Juriji Alexejeviči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama